Všichni už milionkrát četli, že rozdíl mezi silničkou a gravelem je v posedu, převodech, úchytech na blatníky, nebo průchodnosti plášťů. Ale jak to vypadá ve skutečnosti, když jste hobík, co najede kolem 10 000 km ročně a jezdí trasy někde na pomezí Hané, Hostýnských vrchů a Valašska? Přesně z téhle perspektivy se chci na obě kola podívat.
Máme tady nekonečné asfaltové roviny směrem na Kroměříž, na jihovýchod slušné kopce. Prostě všechno, co si cyklista může přát. Taky od krásného rychlého asfaltu, přes horší úseky, tankodromy a šotolinové cesty. A k tomu nekonečné možnosti jízdy v terénu na horském kole. Ideální prostředí pro to, abych si na vlastní kůži porovnal výhody a nevýhody silničky a gravela.
Silnička
Na silničce jezdím od mala a pro mě je zaměření jasné – rychlost. Zvlášť když máte model, který se blíží speciálům z Tour de France, je těžké neřešit watty, tepovku, průměrnou rychlost nebo segmenty na Stravě. Přirozeně začnete řešit každý gram na kole, valivý odpor plášťů, aero doplňky a posed. Pro mě je tohle přirozená součást silniční cyklistiky – chcete být rychlejší než minule. Je jedno, jestli vyjedete Hostýn za 15 nebo 25 minut, ten pocit soutěžení sami se sebou tam vždycky je.
A když přijde ten okamžik: krásný úsek asfaltu, vaše naleštěná silnička letí a do toho jen svist vysokých karbonových kol, který vás nutí šlapat ještě víc, tak v tu chvíli víte, že je všechno v pořádku a svět je prostě fajn.
Silnička má i svůj estetický rozměr. Na špinavé silnici se nejezdí, je to stroj, který prostě chcete mít i v garáži naleštěný, abyste se na něj mohli jít jen tak podívat. Silnička je kolo, které dělá radost i ve chvíli, kdy na něm zrovna nesedíte.
Samozřejmě, daní za to je méně pohodlný posed, jízda v často nepříjemném provozu a čím dál horší kvalita některých cest. Některé úseky už jsou pro čistou silničku na hraně – třeba Chřiby už dneska člověk spíš objíždí. Ale na těch úsecích, kde asfalt drží, prostě nic nenahradí pocit, který silnička dává.
Gravel
Když gravely přišly, musel jsem ho taky vyzkoušet. Tak jsem si jeden pořídil a první dojem? Upřímně – moc to nejelo. Na asfaltu to bylo znatelně pomalejší než silnička. Řekl jsem si, dobře, tak pojedu do terénu. Jenže zvyklý na XC fulla jsem byl dost překvapený, jak nepohodlné to v terénu vlastně je.
Na gravel jsem zpočátku trochu zanevřel, ale pak přišel podzim a já potřeboval kolo, na které dám blatníky. A tehdy mi to docvaklo. Při pomalejších jízdách na gravelu jsem najednou zjistil, že vůbec neřeším rychlost. Řídítka mám klidně výš, protože nepotřebuju být aero, širší pláště už zdaleka tak nedrncají a že to je celé tak nějak víc na pohodu a že to vlastně není vůbec tak špatné.
O gravelu se říká, že díky univerzálnosti se s ním dá jezdit všude. Já to ale vidím spíš opačně – abyste si gravel užili, musíte hledat trasy, které jsou pro gravel dělané. Opuštěné silnice třetí třídy, lesní hospodářské cesty nebo hladké šotoliny. Rozbitější asfaltky bez aut, na které už se vám s vaší nablýskanou silničkou nechce. Právě tam gravel dává perfektní smysl.
Největší rozdíl není ani tak v rychlosti, ale v pocitu. Na silničce mám „sportovní mindset“ – prostě chci jet rychle. Na gravelu se dá prostě jen tak jet. Je to takové uvolněnější.
Pro mě osobně bude gravel vždycky spíš „to třetí kolo vzadu“. Když chci jet rychle, beru silničku. Když chci do terénu, vytáhnu mtb. Chápu ale, že pro někoho, kdo chce mít jedno kolo na všechno, nebo hledá stroj do horšího počasí, je gravel skvělá volba.
